Fluorescenční barviva se týkají látek, které emitují světelnou vlnu o určité vlnové délce, která je větší než světelná vlna absorbující světlo, a jsou to většinou sloučeniny, které obsahují benzenové kruhy nebo heterocykly a mají konjugované dvojné vazby.
Běžně používaná fluorescenční barviva jsou popsána následovně:
(1) Běžně používané fluorescenční barviva pro imunofluorescenční značení
FITC (fluorescein isothiokyanát): zelená 530 nm
PE (fykoerythrin): oranžově žlutá 575 nm
488 nm excitace argonovým iontovým laserem o vlnové délce
APC (alofykocyanin): červená 660 nm
630 nm vlnová délka He-Ne laseru nebo excitace laserem s červenou diodou
PerCP (polyfykoxanthin chlorofylový protein): tmavě červená 675 nm
PI (propidium jodid): oranžově červená 620 nm
(2) Autofluorescence buněk
Autofluorescenční signál je šumový signál, který ve většině případů interferuje s rozlišením a měřením specifických fluorescenčních signálů. Při měření imunocytochemie atd. Je u fluorescenčních protilátek s nízkými hladinami vazby klíčový způsob, jak zlepšit poměr signál-šum.
(3) Imunofluorescenční značení
Běžně používaným barvením markerů je přímé imunofluorescenční barvení a nepřímé imunofluorescenční barvení. Při provádění dvouparametrové nebo víceparametrové analýzy je často nezbytné provádět kombinované značení fluorescenčních protilátek. V současné době existují dvoubarevné, tříbarevné a čtyřbarevné štítky.